PÍSEŇ JASNĚ POHODY.

Obloha měnivá, modravá, jiskřící

paravent zenithu tvoří,

na pravo, na levo mračen se zvedají

hrady, jež vteřina boří.

Střech moře pode mnou v dálku se rozkládá,

pod nimiž červíci – lidé

bijí se, pracují, klnou a jásají

tak, jak to životem přijde.

V podkroví malíři zoufale malují

pro lidi z prvního patra,

bohém a buržoa mimo styk prodeje

zovou se zdvořile: Chátra.

„Božíčku mladost je přece jen radostí“

z čtvrtého poschodí zvoní,

švadlenky na stroji v mladosti toužení

chorobně zpívají o ní.

Ve třetím poschodí veselo nejvíce –

život a láska tam pučí.

Muži jsou v obchodech, na dráze, v tramvayích,

ženy se milovat učí.

Úřední lidé jsou ve druhém poschodí,

tam se jen na postup čeká –

je hrdá chudina s nárokem na pensi

a krásným přídavkem c. k.

Přízemí obývá domácí. Visitka,

kde čtete: Božidar Noha.

Funí, jí, nadává a činži vybírá

čtvrtletně ve jménu boha.

A dole plebejci: domovník, příštipkář,

pradlena, tabák a kolky

a u všech v podnájmu buď těžký tovaryš,

anebo lehounké holky.

Tak je to naproti, tak je to okolo

pod každou vyrudlou střechou.

Je zákon takový: blecha nesesloní

a slon být nemůže blechou.

Šedivý pánbu za oponou oblaků

z čibuku bafá a kouká,

jak se to člověčí plemeno vyvíjí,

z vláken svých embryí souká,

jak žití houpačka jednou je nahoře

– snad aby nevyšla z cviku –

a ještě rychleji dolu se nakloní

tomu i onomu v mžiku.

Na levo monarcha, na pravo proletář

v tempu se zvedají k nebi,

jeden je zatížen v břiše a kapsáři,

druhý zas myšlenkou v lebi.

Na levo měštka je, na pravo nevěstka –

rozkoš je vábí a lehtá,

smyslné vlny je s houpačky shazují,

kde čeká lůza i šlechta.

Houpačka kolébá dvě smečky národů,

jež o své prvenství dbají,

bumlují, hromují na pravo, na levo,

ač sotva na chleba mají,

na chleba, na vodu pro jazyk ubohý,

zmučený žízní a hladem...

Národe vezmi své předáky za rohy,

učiň je společným stádem,

na krk jim řády dej, kanony do rukou,

své kletby jim k tomu přilož

a pak je na loď dej a někde daleko

na ostrov neznámý vylož.

Tam ať se rovnají, bijí a mudrují

pro víru, jazyk a prachy.

Uvidíš za týden, kdo hladem nezemře,

že zemře o sebe strachy.

Leč, co mně do toho....? Venku je báječně,

mé srdce na poplach zvoní – – –

má dívka čeká mne v aleji za městem

hoj, srdce, půjdem si pro ní.