PÍSEŇ, JEŽ MĚLA BÝT SVATEBNÍ.

Do bílého žáru vášně tvé

já příliš blízko jsem zřel,

když shořely hradby zásad tvých,

já teprv pleniti směl...

Co řadu let bylo netknuto,

snad mělo dřímati dál,

blesk lásky mé žhavý osvítil,

když v náruč tebe jsem vzal.

Ty mládí mně podáš čistý dar,

já píseň zapadlých hvězd,

že lidského štěstí zvláštní květ

smí jenom na hrobech kvést.

Je takovým hrobem srdce mé,

však časem hovoří též

o bývalých láskách, jež jsem měl,

mé dítě, hrobů se střež!