PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA.

Nebudu na tebe, osude, žalovat.

Večera jsem plakal. Však dnes mám jasnou líc.

Nikdy už nechci hořkých slzí prolévat.

Dej mi buď všechno, nebo nic!

A noci, nechoď ke mně, jsi-li bez kouzla.

Jiskřením hvězd svá ozdob ramena. Toť nutno!

Jinak tě nechci. Nechoď! Šeredo, plná zla!

Můžeš mi povědít, proč je mi smutno?

Srdce mé, více-li bolet už nemůžeš,

s bolestí přestaň si hrát, neb vychladni!

Slunce! Ty jistě více žhnout a pálit dovedeš.

Ne-li, tak zapadni!

Květy, oh, voňte silně a omamně!

Nechcete?... Uschněte, uvadněte!

Vidíte v dálce jaro, jak slibuje, volá mě?

Vy znáte jeho řeč. Ať plné je a krásné, můj vzkaz mu řekněte,

ať barev, vůně nešetří, je zapřisáhněte!

A ženo, k tobě mluvím naposled...

Milenko, sne i touho!

Buď život klet, buď život klet,

i tebou chtěl-li klamat.

Však – neklamal by dlouho:

I když se chvěji, hlava se mi točí,

uvidím klam. Mám ostré oči.

Chce-li mi sladkou vodu místo síly nebo jedu v polibcích tvých dávat,

dovedu lásku zničit, srdce umlčet a kouzlo tvoje zlámat!