PÍSEŇ K VEČERU

K večeru jsem se ohléd’ po zhaslém dni

kající písní zpovědní.

Myslil jsem na sebe, na světlonoše si hrál,

světlo zítřka jsem nes’, úrodou zítřejší zrál.

A přec jen jednu ode mne práci chtěl den,

abych šel v člověku bratrství dneska zachránit.

Abych mu vyrážel meč, jenž k ráně se rozpřáhá,

abych zlé okřikl srdce, jehož msta neblahá,

abych dal víru v lásku, o niž byl okraden.

A já to neučinil zas

pro hříšnou litanii zděděných hříchů;

pro výboj, vraždu, odvetu, pýchu,

kterými vražedník podplácel přítomný čas.

Dávná úzkost jak napjatá tetiva

šíp svůj míří mi k srdci,

nevím, kde nebezpečí dřív číhá,

nevím, kde přebývá

a vinu svou vlastní nemohu s beder svrci.

Není dost světla a úrody, kterou zrám

pro dnešní vykradený a zneuctěný chrám,

v lidskost když lidé nikdy nevěřili,

ještě dnes krev tam poteče,

oněmí bratrství, kde se povraždili,

meč kde se v zápasu zaťal v krk tvůj bílý,

v sobě sám, ukřižovaný člověče.