PÍSEŇ KATOVA.

Ba s drsným jsem se citem

dnes na lože své klad’,

neb sťal jsem bratra svého

a měl jsem ho tak rád;

já musil tít, já musil –

neb k čemu bych byl kat?

Daleko stranou města

se popravčí tmí chlum,

a za ním na pár kroků

můj pustý stojí dům,

má okna zalepená

a celá stavba – rum.

A každý odplivne si,

neb udělá si kříž,

když cesta jej kol vede,

spíš zajde si než blíž,

však nesejme z nich žádný

s mé duše hroznou tíž.

Já ženu měl, těm lidem

zlé léky vařila,

prý dětských víc než tisíc

životů zmařila

já sťal ji... proč tvář v rakvi

jí divně zářila?

Teď leta tady žiju

tak světu cizí, sám,

na oběti své všecky

si večer vzpomínám,

když klesnu v tvrdé lože,

jen hořkost v duši mám.

Ó, buďte bez starosti,

vy lidé! – jedenkrát

vím, oběti mé všecky

že budou hrob mi stlát,

však vím, že v sny mi bude

sbor andělů všech hrát!