PÍSEŇ, KDYŽ DUŠE USNULA...

To slunce volným žárem pálí,

lenivou rozkoš blíže zve.

– V tom čistém vzduchu jak by vlály

posvátné korouhve.

Příjemně v žilách krev mi proudí.

Jdu lehce jako do tance.

Sklo, na němž oko moje bloudí,

září jak monstrance.

A stromy lehce šumí zlaté.

(Ta jeseň všechno pozlatí.)

Krucifix v ruce, roucho svaté,

kněz bílý žehná ti.