PÍSEŇ KE CHVÁLE VTIPU.

Na lehkých křídlech věčně mlád,

co světem stojí svět,

v stu barvách pestrých musí hrát

a nad lidstvem se chvět,

což bez něho by jen si počal

svět, prohnilý a starý močál

a plný slz a běd!

Vtip letí z říše blankytné,

rmut před ním prchá dál,

a kde se chvilku zachytne,

vše podrobí jak král,

tam čapkou vládne s rolničkami,

sůl v krmi je a s flirtu hrami

princ sladký Karneval.

Co bez něho by bylo z Čech,

kde vždycky bujně trysk?

Nám dávno byl by došel dech,

kdy každý zuby tisk,

v nich kletbu otročiny drobě.

V té ponuré a dusné době

vtip nejednou si výsk.

A zavěsil se tu i tam

v šos u fraku i v cop,

šleh v oči zchablé nový plam

a v paže nový vzchop.

Do smíchu smutné tváře pudil

a k výdechu hruď spiatou budil

host Palečkových dob.

Jak modrotřpytná libela

tu lechtal tykadlem,

tam poškádlil tě zvesela

kouzelným zrcadlem

a drobnou minci smíchu razil

i nirvánu ti někdy zkazil

sršivý v žertu zlém.

Rád také v politický háv

svou zaryl bodnou zbraň,

a chceš-li, pane, zůstat zdráv,

radš tedy se ho chraň.

Posvítí do všech temných koutků

a osvětlí je pro pochoutku,

jakž hněvati se naň!

Víť odjakživa milý vtip,

jenž kořenil nás věk,

že s úsměvem se stráví líp

i nejdivější vztek,

a nejlepší že podle Kneipa

věc na světě, v níž často rejpá,

je dobrý žaludek.