Píseň klasů.

V božím požehnání,

v lidském proklínání

rostem na té potem zvlhlé,

smutné české pláni,

nechť rozmary pánů

na tom žitném lánu

ryjí kopyty svých ořů

tisícerou ránu!

Děti „chleba“ křičí

a juž zrno klíčí,

ať je úpal slunce pálí,

ať je kroupy ničí.

Co se komu zráčí,

klas na všecko stačí;

vždyť se kvůli němu v prachu

denně sedlák vláčí.

Za mozoly dlaně

na desátky, daně

zrní klasy nasypají

v míru svrchovaně.

Aj, tu vojačina!

Na výplatu syna

klasy dají, vždyť ta matka

hořem ruce spíná!

Co nám chlady, vedra?

Zem je matka štědrá,

rostem pro ta nachýlená,

unavená bedra!

Rostem na souvrati,

slunce to nás zlatí,

když se zráčí milostpánu

zvěř svou námi štváti.

Rok po roku rostem,

přec na českém, prostém

stolu sedí bída holá,

chudoba tam hostem.

Zrní dosti dáme,

všecko, co jen máme,

a přec sedlák pěst zatíná,

selka ruce láme.

Málo! Pořád málo!

Co se to jen stalo,

stejně rosa vlažila nás,

sluníčko nás hřálo.

Či té černé půdy

zkrvácené hrudy

proklety jsou tak, že rostem

stále v nové trudy?

Skoro na té roli

popelem a solí,

žlučí jsme než zlatým zrním –

Ach, to bolí! bolí!

Aj, kdy lépe bude

pro ty ruce chudé,

pro ty nohy utýrané

až do krve rudé?

V božím požehnání,

v lidském proklínání

pro koho jen asi rostem

na té české pláni?