PÍSEŇ KNĚZE.

Svět smál se květem lilijí,

máj rozdýchal vše pupence,

když mannu rajskou – hostii –

jsme nesli choré dívence.

Nám v cestu třešně chvěla květ,

baldachýn jabloň rozvila,

jí v ňadrech ptáci počli pět,

div hrdélka jim stačila.

V světničku bílou – pláč tam lkal –

jsme vešli k malé žačce mé.

Květ s líček jejích opadal,

a oči měla zamčené.

To je ten růžný diblíček,

jenž velkým zrakem záříval

a vyprávěl jak slavíček,

když o Ježíši jsem se ptal?

Ten sladký hlásek dozvonil,

ten červánkový nádech svad’,

jen zrak, ten zase ohněm byl,

když na rty jsem jí Boha klad’!

A když jsem pak v svém okně stál,

pěl umíráček do máje,

a v blankytu let duchů vzplál

a nesli duši do ráje...