Píseň konečná.

Do žhavé páry měsíc ohnivý

od země zvolna mlčenlivě vchází,

nad vody, hory, nad les, nad nivy

se v mlhy vláknech stříbro jeho sází.

Po chatách, stromech, trávě, po vodách

jest plno lesku, paprsků a světla,

kde prve chmurný stín se ještě táh’,

teď jak by země novým jarem kvetla!

Však sotva že dne záře střízlivá

pod lstivý závoj noční mlhy padne,

na zem již spadlé listí přikrývá,

na pole zbrázděná, na vody chladné:

Tu oko marně hledí v pustý kraj

a kterak sobě vysvětliti neví

tu noční pestrou pohádkovou báj,

jež nyní sklamáním se býti jeví...

Oh, mládí mé, ty noční pohádko,

ty báji svitem luny obetkaná,

jak rozplynula jsi se za krátko,

když rozum zasvitl před tebou stana.

Na listy strhané svit jeho pad’,

na květy citu v prachu zašlapané,

na rozvaliny, pláně pustých lad,

kam místo rosy hořká slza kane.