Píseň kováře.

Celý týden v horkém znoji

neúnavně kruším kov;

chcete slyšet píseň moji? –

ne, v mé písni není slov,

avšak líp, než verše klamné,

řekne vám ji, bratři, za mne

jedna rána v kovadlinu

třaskotná a zvonivá:

toť hle, zdárná píseň činu,

píseň – mého kladiva.

Vysoko perlíkem nad hlavou mávni,

hromem ať dole zazvučí –

tak znali kovati otcové dávní,

tak nechť i vnuk se naučí!

Nikdy ještě nepokleslo

rámě moje chabě níž,

„ráz na ráz!“ je moje heslo,

kterým zmáhám každou tíž,

perlík můj mne šatí, živí,

jím své práce konám divy,

on mi žezlem, on mi zbrojí

v běhu světa měnivém –

i ten hřebík v rakvi moji

zatknut bude kladivem...

Rád mám svou kovárnu, v dýmu a čoudu

cítím zde pýchu jako král,

hájím a miluji svatou tu hroudu,

na které rod můj věky stál!

Bouřlivo je v naší dílně,

hučí výheň, supí měch,

každá ruka tvoří pilně

svorným cílům na prospěch,

mistr velí, všem jsa duší,

tovaryši v taktech buší,

až se vůkol země chvěje

a zrak žasne podivem –

tak aj, kovář hymnu pěje

nezdolným svým kladivem!

Cožtě v tom buchání sdruženo všecko:

život i síla, vzdor i vzruch –

nechoď nám do rány, plaché kdo’s děcko,

slyš jen, kdo’s mužný, pevný duch!

Kovář jsem, a v práci jaré

jméno mé se povzneslo,

tisíce let už je staré

poctivé mé řemeslo,

sama bible, prosta klamu,

hlásí, že již po Adamu

osmý člověk historický

pruty z mědi ukoval,

a ten první kovář lidský

Tubalkain se jmenoval...

Hrdost a nadšení, druhové milí,

zda vám tu z oka nezáří?

Kdože zde prvními na světě byli

z řemesel ze všech? – Kováři!

Věky pak se přesunuly

přes náš domov, řeč i kroj;

nepřátelé zatím kuli

na Slovanstvo smrť i zbroj,

a my, slabi v zápas tuhý,

robili jen rádla, pluhy

pro blahobyt rodné vlasti,

pro svůj dělný, selský lid,

nedbali jsme běd a strastí,

chtěli jsme jen mír a klid!

Leč tu se na konec rozlítil hněvem

ten starý dobrák, český lev:

vzúpěli cizáci před jeho řevem,

a kam ťal tlapou – rudla krev...

Však je podnes vrahu známa

naše síla z oněch dob,

kdy jsme mlatem za dnův Sama

Frankům vykopali hrob,

kdy jsme vznesli ku cti znovu

pokleslou žerď Václavovu,

a kdy proti Braniborům

celé vstaly vesnice –

ruče kovat vojným sborům

palcáty a sudlice!

Ba, v těch dnech zápasu, plenův a vraždy,

pod nimiž lkala naše vlast –

kovářem po Čechách musil být každý,

schopně kdo uměl rukou vlást!

Ale odvet za ty boly

Bůh nám seslat v Husitech!

Tu své záře na vrcholi

zastkvělo se jméno Čech,

předkové tu naši milí

v hrozných bitvách křivdu mstili,

až tatíček Žižka slepý

právo zpět jim vydobyl

železnými těmi cepy –

jež mu kovář urobil!

Před hradbou vozovou, děl našich bleskem

třásl se tehdáž celý svět!

Co přišlo potom však? – ret se chví steskem:

spali jsme mrtvi dvě stě let...

Osudem i vlastní vinou,

lstmi i zmatků předivem

stali jsme se kovadlinou

my, kdož byli kladivem –

a když, katem nečítány,

padaly nám na šíj rány –

nikdo nehles’ ani slova

k zvůli panských tyranů,

nikdo nezved’ meče znova

na zoufalou obranu...

Sta bratrů zanikla v ciziny řece,

sta padla v oběť žalářů,

jedno jen plémě tu ostalo přece –

potomstvo starých kovářů!

Čas nám zrodil nové hlavy,

lidu povstal nový rek,

lev to byl a kovář pravý –

nesmrtelný Havlíček,

a ten otěž maje v ruce,

za dnův bouřné konstituce

nejen mužům české lebky

utvrdil a okoval,

než i matkám od kolébky

lepší dorost vychoval...

Za vzorem takovým kovati dále –

není, bratři, přáním všech?...

Ku blahu národa, věrně a stále

kovářem budiž – každý Čech!