PÍSEŇ KOVÁŘOVA.

K večeru z rána, celý den

v mé hlavě výheň sálá.

Den každý jako život náš

je práce, vřava stálá,

to ráz a ráz hřmí kolem nás,

jak první jiskra vzplála.

V nás otců starých bouří krev

a hoří v naší skráni.

Ó jaká radost, v čelo nám

když výhně dýmá plání,

a v bdělý sluch zní kladiv ruch

k té noci od svitání.

A ať to hřmí a burácí,

my dále kujem s chutí,

ráz na ráz padá kladivo –

a když pak večer nutí

nás jíti spat, jde každý rád

v tu chvíli oddechnutí.

Leč z rána chutě do práce,

ať kovadlina zvoní,

ať zpívá písní veselou,

jak bijeme tu do ní,

a víc a víc si zpívá, hřmíc –

nám s čela pot se roní.

A tak ten oheň zmítá se

a železo se láme,

my rolníku, by živil svět,

pluh lesklý večer dáme

a při práci to burácí,

až záři v oku máme.

Co chcete jen si říkejte,

Pán žehná naší práci

a až přijde ten soudu den

a hromem zaburácí,

pak v líný klid váš bude hřmít

a modly vaše zkácí.

Pak sobě kovář zavýskne

do volných, žírných luhů

a rozedmýchá spící žár,

dlaň věrně stiskne druhu

a z těžkých pout vám bude kout

jen kovadlin a pluhů.