PÍSEŇ KŘIVONOSKY (IV)

Co měl ještě činit Pán, byste mohli státi?

Přece viděl vrtkavé žalně upadati –

ó vy Bohem volaní – slabost vaše jméno!

kolik lásky bylo by na vás promarněno!

Ale novým tajemstvím z úpadku vás zdvihá,

jehož láska větší jest nežli hříchů tíha:

v zpovědnice tavírně, domku mlčenlivém,

pálí snopky koukole slitování divem.

Z pohaslých pak popelů šarlatnými vzněty

v nový duše rozkvetlá hrozen křížokvětý,

čistou slzou zrosena, novou láskou vzlyká,

jak ji křížem žehnala ruka zpovědníka.

Ó ten nový svatý roub, vklíněný v strom planý,

z bolestného štěpu byl tehdy uřezaný,

kdy hlas Synův pronikal do Otcových síní:

Odpusť jim – ó odpusť jim – nevědí, co činí.

Toť ta jabloň života, jedna v bludném šeru:

obraz proťatých to cest, skřížených dvou směrů:

abys ty moh odtud být znovu oroubován,

napřed On v ten hrozný kmen bolestně byl vkován.