PÍSEŇ KŘIVONOSKY (VII)

A tak roste v kráse své pod kladivem časů,

město, jež se Církví zve, žnečkou lidských klasů.

Nevěsta to Pána jest, pomocnice spasná,

nová Eva mystická, černá sic, však krásná.

Kopím z boku vzbuzená v těžkém smrti snění,

plodná máť, ač panenská, příštích pokolení;

z rány srdce vytrysklá, láskou zatopená,

jediná choť Kristova, touhy jeho žena.

A ten svaté lásky žeh tvou též touhu světí,

když se srdce otvírá, srdci v náruč letí,

když si družku života v blahou najdeš chvíli,

byste hnízdo útulné sobě postavili.

Tajemstvím tu sedmým plá v cestu milost bílá,

žehná čistých srdcí dvé, jež se zaslíbila

v stejný úder zladěná, silná v každé době,

obec Boží budovat Kristovi a sobě.

Neváhej se oddat tam, srdce hlas kde tázán,

v nebi svatý svazek ten anděly jest vázán,

ale duší Miláčka pomni, milý, prve:

blaho to jej poslední stálo kapku krve.

Končím zpěv svůj, poutníku, svatou píseň písní,

o lásce, jež mohla dát víc, než člověk vysní –

chudý zpěv jak sosen šum, ale slza mnohá

pryskyřice tryskla v něm ku cti mého Boha;

rostla, zrála, v šumu tom kůru porosila,

když o proudu sedmerém Boží lásky snila.

Tobě přeji na rozchod, aby proud ten žhavý

šťastně tebe přeplavil do splynutí slávy.

Tam až staneš před trůnem v rouše zářně čistém,

také za mne, ovečko, vypěstěná Kristem,

blaženě tam zavolej s jeho svatých ramen:

Sláva Otci, Synu též, sláva Duchu. Amen.