PÍSEŇ KRVE

Pověz mi, co zpívá krev,

když jako pramen tryská

a v cévách prudce bije

a vzpíná se a výská.

„Z vřelého zřídla nesu výš

zpěv rudé chtivosti.

Jen výš a výš a uslyšíš

znít zvony radosti.

Sladce života šťáva kane

z třtiny zraněné,

rudé jsou jizvy rozervané,

rudá jsou rána dne.

Usmiř mne, lži, která obelhala

písní přísah a zrad;

uhas jiskru, jíž jsem se vzňala

plamenem: mám tě rád.

Daleko ještě má pramen k moři

v loži bezedném.

Mělká jsem, nevěřím hlubin hoři,

slunce je na dně mém.

V slunci, v němž plody dozrávají,

loupím a utrácím.

Polibky úst, která se vzdají,

krvácím, krvácím.“

Pověz mi, co zpívá krev,

když smrt je blízká

a její Kalvarie

a po lásce se stýská.

„Dolů, zas dolů, padám zpět

v smutku a úzkosti.

Můžeš mne ještě zadržet,

ty lásko, ty věrnosti?

Dolů v trosky a rumy,

dolů je tíhy směr,

slyšíš, jak v spáncích šumí

tříšť lámajících se ker,

jak pohřební litanie

a šepot modliteb

a tep tak tvrdě bije,

jak osamělý cep

ve vymlácené sklizni,

kde není zrna již,

ty lásko, sladká trýzni,

pomoz mi nésti kříž

a přehluš melodií

šum tříště ledové,

ať vím, že ještě žiji,

že kvete jaro tvé,

že voní jarní sněhy

vůní poupěte,

držte mne, zelené břehy,

mým jarem podmleté.