PÍSEŇ KVĚTINÁŘKY.

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.

Ty fialky v své dlani,

jsem celý den tak stála

a nejedla jsem ani –

a kol ta vřava stálá

jen hučela a hřměla

tak do večera z rána

a já se marně chvěla

tím hladem utýrána.

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.

A kol šly lidí řady

a dámy šly a páni

a přišel hejsek mladý

a děl cos v usmívání –

já o hladu – a taky

tam doma... ne ne, běda! –

jak plály jeho zraky

a žárem skráň ta bledá!

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.

A večer že se vrátí,

mi děl – já mřela hladem –

a stín mi hlavu chvátí

a mráz je v srdci mladém

a oko se mi kalí

a mráz mi tělem chvěje, –

Ó výkřik neskonalý,

Ó muka beznaděje!

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.

A když se večer stmíval,

já bloudila tak sama –

a náhle dravý příval

mi hučel pod nohama,

v zrak mrákoty mi padly

a v duši tíseň bolná

a já jsem nad zábradlí

se naklonila zvolna.

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.

O ne ne, mne to mrazí,

ta noc je dnes tak chladná –

vy čekáte tam, drazí,

a pomoc žádná, žádná – –

Jen on se vrátil ke mně

a děl mi, jak jsem lepá,

a vlny lkaly temně – –

Ó vždyť ta tam je slepá.

Noc mraznýma mne líbá rtoma

a slepá matka, ta je doma.