Píseň kvietismu.

A léta jdou a každý smutek prožit.

Tu přijde touha ruce svoje složit

a oddychnout si z hluboka.

Hledět klidně, jak se chata drolí.

A ponechat jiným směšnou roli

neslyšeného proroka.

Je možno změnit zklamavší nás cíle.

Je pravda sic, že pozdní už je chvíle

a husté mlhy po kraji.

Než zbývá ještě doufat v léta příští.

A v naději, jež z přesných počtů prýští,

brát květy, které zbývají.

A jestli chmury dneška přece bolí,

opustit možno smutek rodných polí

a v nekonečnu ztratit se.

Jih zbývá, sever, východ nebo západ,

ten v minulosti štědrý asyl zapad’

a jiný popřel hranice.

Hlas svědomí chvil volných nezakřikne.

Své slovo řekl jsi a co z něho vznikne,

to mučit tebe nemůže.

Hledíme klidně, jak se chata drolí.

A posléze je právo kohokoli

čekat na růže.