Píseň labutí.

Kde labuť čistá vesluje

v tom tichu při rybníku:

rád zamyšlen jsem prodléval,

dál ode světa ryku.

Zpěv labutí, ten poslední,

tak snivý, melodický,

té bílé vodní královny –

v mé duši zníval vždycky.

A teď mé oko v podvečer,

když v hladinu se dívá:

seznává maně, že se již

životu připozdívá.

A jako labuť dopěla

poslední píseň milou:

i já chci také dokončiť

píseň s labutí bílou.