PÍSEŇ LÁSKY.

Park šuměl utajenou krásou

a jaro vonělo.

Podivné touhy zaťukaly

mladistvé na čelo.

Večera podjarního něha

se parkem rozlila.

Po měkkých stezkách chodívala

ta dívka ztepilá.

Tesklivě zněla její píseň

večerní ve stíny.

Zatoulala se do života

jakoby z ciziny.

V modravých očích plápolala

neznámá záhada.

Paprsky své v ně uložilo

slunce, jež zapadá.

Kdo za to má teď zodpovídat,

že v chvíli siesty

mladému básníkovi vběhla

náhodou do cesty?

S vášnivou láskou rázem vzňatou

mu klesla v objetí,

vteřiny nesmírného blaha

v něm zřela míjeti.

Leč prchlo jaro, láska prchla,

jak příliš luzný sen.

Po noci přišlo šedé ráno.

A muž byl nasycen.

I z očí modrých ztratila se

pohádka blouznivá.

Písnička mládí zní dnes hořce

a zvolna doznívá.

V obskurní hospodě teď tančí,

z očí zří hynutí.

Sentimentální chvíle smutnou

jí píseň vynutí:

Já vadnu jak ta růže,

mně nikdo nepomůže...

Když večer heboučká svá křídla

nad městem rozvěsí,

vy, který jste jí život zlomil,

zda vzpomenete si?