PÍSEŇ LODNÍKOVA.

Ty krásná růže, co tě hlodá,

že v severu zříš nebesklon?

Dvé srdcí dělí as ta voda:

ty hyneš zde a tamo on!

Ó, doufej jen, až čas se vrátí

a vesna na luh sroní květ,

ret na rtu bude zase pláti

a srdce hřát a duše pět.

Ó, doufej, usměj se, nech snění,

či bouře ruch tě leká snad?

Zla světa pro anděle není

a koráb náš je pevný hrad.

Pluj klidně v čarné jihu kraje,

tam družky najdeš na keřích;

až zpět se vrátíš, sníh kde taje,

jih v sever změníš, sever v jih.

Pluj beze strachu, růže světlá,

zda můž’ tě chvátit’ bouře děs?

Leč na svých křídlech by tě nesla

v říš krásy, k hvězdám – do nebes.