Píseň loučení

Zas drahý kraj ten svítí pod nebesy,

led fičí se stěny, hahou-hahoi,

dech z končin báje vane „kdys“ a „kdesi“,

agrafa hvězd plá nad černými lesy,

a velký vůz už sklání zlatou voj.

Je vše, jak bývalo. A vše mne vítá,

mne, jenž se jakby doživ navracím.

Zas podsvětní ta stráň je jíním kryta,

zas podél cesty tajemně to svítá,

zas láká mráz jak v pohádce, bych zdřim.

Vy lampy, zavěšené nad Šumavou,

vy jiskry, třpytící se do sněhu!

Já se světem se rozešel i slávou,

však vy, jen vy mi sviťte nad mou hlavou,

však vás, však vás i k smrti rozežhu!

Jen plaňte dále, pohřební vy svíce,

k nimž nadarmo svou náruč rozvírám.

A byť i hebká dotkla se mne kštice

a srdcí pro mne ještě hořklo více,

jsem na tom světě sám a sám a sám.

A náhle z očí mých jak boží posel

se dere proud, jenž v hruď se propálí.

Ó bože, jenž jsi nebem hvězdy rozsel,

ó velký, jenžs nám cestu mukou posel,

dals očím dar, by horce plakaly.

Já kdybych dnes byl bohem stvořitelem,

z mých očí pršely by trsy hvězd.

Největší hřích v tom srdci příliš vřelém,

největší hřích byl v životě mém celém,

že přemíra v něm lásky, lásky jest.

Co počnu si s tím neužitým darem,

jenž byl mi prokletím a marně has?

Ať aspoň jiní bohatnou mým zmarem,

nechť pukne srdce mé a jeho žárem

nechť obloha se stkví a prožhne mráz!

Já zbytečný zde pod obzorem zimy

svou píseň vyzpívat chci poslední.

To srdce vkleté do hvězd, v sníh a v rýmy,

to srdce bláznovské, ó pane, přijmi,

jež modlitbu svou skládá zpovědní!