Píseň Magdaleny.

Tam v libanonských horách,

tam rostou lilie,

a já jich trhat půjdu, –

ó bílé lilie!

Já vím o jednom místě

ve stínu šedých skal,

tam koupají svá těla

a kloní něžná čela

v těch smutných stínech skal.

Vím, urousám si šaty

ve svěží rose trav,

však lilji půjdu hledat,

v zahradách horských sedat,

však liljí půjdu hledat,

jež plujou v moři trav.

A bílé Tvoje ruce

já spatřím, Rabbi, zas,

až chvít se budu blahem

a v moři liljí vlahém

jak za Edenu prahem

snít o Tvé budu kráse:

Tvé bílé ruce v jase

já spatřím, Rabbi, zas.

A s plesnou dolů písní

a sladkou v srdci tísní

a s kytkou lilijí

já s Libanonu sejdu

potokem lilijí.

A na tvém, Rabbi, hrobě

pokvetou lilie,

je v chladnou vsadím hrudu,

je s bolem hlídat budu, –

ó bílé lilie!