PÍSEŇ MÁJOVÁ.

Čas přirozeného je výběru,

vždyť píše se prvního května,

mně – neručím za její výměru –

zas napadla píseň ne vzletná.

Já v kavárně přehlédl Petit Journal

a na korso z okna se dívám,

mé oko je duchovní, vidí dál,

když čistý jed likérů pívám.

Jdou okolo vlasatí mladíci

a za nimi unylé dívky,

pak chůvy a kojné ve směsici,

ó linie rovné a křivky!

Ty chvěješ se, mramore ženských těl,

vy žilky se modráte krví,

ó kdybych tu nanovo volit směl,

jak ve svého mužství den prvý!

Teď choulím se raději do kouta

a opřu si čelo do dlaní,

ať vzpomínek vichr se rozpoutá,

já bláhový myslím zas na Ni!

A všecko, což lásky jsou symboly,

tož dopisy, potítka, stuhy,

mé znuděné srdce vždy rozbolí,

já v aférách lásky jsem tuhý!

Ba nepřijde nevěsta prachová,

s níž dluhy bych společně splácel,

mne sklepníků několik pochová,

jimž staré jsem večeře vracel...