Píseň mé dceři.

Má sýkorko, s paprskem jitra

jež ke slovu se hlásíš hned

mi berouc okem písně z nitra

a úsměvem je ženouc v let;

má konvalinko, ve úvale

těch pustých hvozdů vykvětlá,

jež působíš, že z temna stále

se vznáším s tebou do světla;

má perličko, v níž duha svítí

a v níž se slunce zachytí,

pro kterou tvrdou škebli žití

jsem vesel musil rozbiti;

mé dítě sladké, duše mano,

ty dobrá jako měkký chléb,

ty sladká jako jarní ráno,

ty vřelá jako srdce tep:

Čím tobě, chudák, býti mohu

v té krátké pouti životem,

kde trn se snoubí ve květ hlohu,

kde radost bývá těžkým snem?

To cítím vždy, tvé malé ručky

když objímají šíji mou,

to cítím, když tvé drobné krůčky

zní jizbou vedle noční tmou,

a letím vstříc ti s větší láskou,

neb, dítě, co ti mohu dát,

je malichernou jenom sázkou

s tím srovnáno, co dal bych rád.

Mé chtění, vůle, snaha všecka,

to drobty jsou a zlomky jen,

jež pouze tvoje ručka dětská

můž stkáti v duše hvězdný sen.

Mé poesie zlaté sítě,

ty strhá jistě času chvat

a pouze v tobě vidím, dítě,

že v skutku žil jsem jedenkrát.