PÍSEŇ MĚ LÁSCE.

Nám orchidea pokvete jen v skrytu.

A odkvete-li, byla vždy jen květem.

My budem vědět, cítit to, že kvetla.

V tom kořisť žití: vím, že bylo léto,

ve kterém květ, byť jeden, jistě kvetl.

Já vím, a vědomí to co mi vezme?

A byť jen nečekaně květ ten kvetl,

jak myrty květ, neb tropického kaktu,

tím vzácnější mi potom květ ten bude –

Má lásko, lásko! báječný ty květe,

jenž kalich svůj vstříc slunci rozestíráš!

Jenž v barvách hýříš, omamuješ vůní!

A slunce tvoje věčné, svaté, živné!

Kéž rozumím ti, lásko moje – květe,

bych dále mohla pěstiti tě věrně

a svěží zachovala božskou krásu!

Ty slunce, jehož silou otevřel se

květ lásky mojí, dej nám jas a žár svůj!

Dej rosu ranní, dej svůj zážeh denní!

Ty slunce, jehož dítětem má láska,

dej ochranu svou mocnou, nedej zhynout

jí v záporu svém, ve hnusné tmě noční,

nedej, by vadla, mřela v odkvétání,

jen znič ji jedním paprskem svým žhoucím,

tak, jako žárem svým jsi život dalo!

V tobě, mé slunce, vznik i zánik její!

Dej velkost nám svou vlastní velikostí,

dej život nám svou vlastní životností,

a dej nám sílu svojí vlastní silou,

a svatostí svou i nás, slunce, posvěť!

Dej, abychom ve světle chodili tvém

velcí a svatí, dokud den tvůj bude.

A s večerem zpět přijmi, co jsi dalo:

velkost i sílu, život, světlo, svatost,

a nedej, aby dary tvoje zašly v noci!

Já tobě, slunce, všechno odevzdávám:

i svoji lásku, sebe samu, Jeho!

Aj, děti tvé, mé velké, svaté slunce!