PÍSEŇ MEFISTOVA.

Já kníže Mefisto

všemu se vysmívám,

vše seštvu najisto,

se vším si zahrávám.

V pitkách svět opiji,

rvačky štvu uměle,

když se pak zabíjí,

chechtám se vesele.

Směji se svatosti,

nevěřím v poctivost,

samé to hlouposti,

maskou je každá cnost.

Takových masek dost

má život – farizej:

věda, cnost, poctivost –

všechno je na prodej.

Musí jen rozumět,

musí jen můj být muž:

pak jeho celý svět,

jako můj – věříš už?...

Hle, tam kdos horuje,

k lidu hřmí ohnivě,

jak prý lid miluje,

zastává poctivě.

A zatím potichu

blbečkům směje se,

počítá ve smíchu,

kolik to vynese...

Jiný zas z vysoka

vědy své vykládá,

nikdo tak z hluboka

jak on jich nezbádá.

Na jiné mínění

rozhorlen láteří –

svému však učení

v duchu sám nevěří...

Marketka klopí zrak,

jak jenom dovede,

potichu myslí však,

jak ji Faust odvede,

stranou kams od lidí

v útulné ústraní,

kde nikdo nevidí,

kde nikdo nebrání...

Takých hle, masek dost

život má, farizej –

věda, cnost, poctivost:

všecko je na prodej.

Musí jen rozumět,

musí jen můj být muž:

pak jeho celý svět

jako můj – věříš už?

Proto se chechtám jen,

všemu se vysmívám,

sám ukryt, neviděn,

celý svět pletu vám.

Jen já vím najisto,

pod maskou co kdo zač,

já, kníže Mefisto,

cynik a posměvač...