Píseň melancholická o mém slunci.

Když myslím, že slunce již prorazí z mraků,

vždy mlhy zas povstanou z hlubokých lesů

a zkryjí ho na dlouho toužnému zraku.

A duše má leká se šerého děsu,

jenž tíží muk dopadá v samotu moji.

Já o světlo sluneční tolik se třesu!

Ó, slunce, chci jedenkrát uzřít zář tvoji,

jak vzplála by na nebi plně a sytě;

pak rány mé duše brzy se shojí.

Vždyť sluncem tím Láska a Ty, moje dítě.