PÍSEŇ MELANCHOLIE.

Chci tě chápat jen v těch čistých liniích krásy, ženo,

v pohádkových profilech smiřující život a bolest,

bez úskoku, naivní jak první polibek Vesny –

chci tě chápat jako mystické květy, zjevy,

dýšící v lunojasu ambrou bílé své něhy,

jako květ, v který vdechnuta celá má rozmládlá země,

jako stín posvátné unylosti v dlouhých řasách,

jako mou slzu, v níž hořká se rozplývá sladkost;

chci tě chápat jako vlekoucí se liliji, ženo,

v mých snách, splývající v nekonečnost lásky,

jako liliji s fialkovými žilkami v spáncích,

jako akkord harmonující v jemných rozmarech touhy,

jenž by zpíval při šeptu růže – tvého srdce, ženo;

chci tě vyslovovat jako věčnou prosbu zakletých rájů,

již mi v rozkvetlých jitrech vlíbáš v zmučené čelo,

ty sama jitro, v které pršely hvězdy,

ty sama noc, jež uspává jemně klavír mé duše

v poduškách vyplakané melancholie samotou –

a tak tě chápu jen v těch čistých krásy liniích, ženo,

jako smiřující život a bolest, tě chápu,

se snivými profily mystických květů plameni, ženo,

chápu tě a velím, že pod polibky tvého tepla

zahrady v duši mi rozkvetou jako v pohádkách

a ty že v nich celá bílá plakati budeš, ženo...