Píseň milujícího.

Ne, Bože můj, mne nezatratíš!

Ty nechceš, nesmíš, nemůžeš!

Sic vše, co o Tobě řek’ Ježíš,

by pouhý klam byl, pouhá lež.

Ty nemůžeš mne odkopnouti

a vrhnouti mne zlobohu,

když každou žílkou srost jsem s Tebou

a bez Tebe žít nemohu!

Jak země tančí kolem slunka,

jak luna k zemi tulí se,

jak jedle do skal kořen vtíná,

tak my dva, Bože, skulí se!

Což může matka klidně patřit

na svého dítka bol a zmar?

Ó Bože, kdybys zatratil mne,

nešťasten byl bys, jak jsi stár!

Ó Bože, kdybys v pekla jícen

mne vrhl, brány rozlámu

a byť bych hořel jako svícen,

já stanu Tvého u chrámu!

A kdybys fortnu Svojich nebes,

si zavřel na sto západů,

já rozbiju ty zámky všechny

a dobudu Tvých pokladů!

A MUSÍŠ vpustit mne a všechny,

jež na tom světě měl jsem rád,

jak otec musíš obejmout nás

a neskonalé štěstí dát!

A musíš říc: Ne, nelze svrhnout

toho, kdo nenáviděl kal,

a nelze vzíti Boha tomu,

kdo Pravdu, Krásu miloval.

(A kdybys potom ještě tvrd byl

a kdyby dál Tvůj mrazil hněv,

pak s Kristem šel bych v peklo plakat,

že nadarmo svou prolil krev.)