PÍSEŇ MINULOSTI

Vlak zastavil... Jdu městem známým zas,

byl prázdnin právě čas a pustá škola,

a práhly stromy, slunce padal jas;

mně zdálo se, že mládí mne tu volá

v ten konec prázdnin... Známé domy malé,

a nudné, hnědé, s parkem bez ruchu

mně cizí byly, cizí neskonale,

i stromů mdlá ta vůně ve vzduchu.

A nikdo ze známých tu nešel kol;

ni profesor, jenž flétnu hrával z šera

v lenivém taktu, v kterém dřímal bol,

v tom okně tam, jak by to bylo včera

se dosud neozval, ni známé dámy

tam naproti se v okně nezjevily,

a soudce stařičký, mně dobře známý,

tu nešel alejí v tu právě chvíli.

Snad také vás by náhlý schvátil žel.

Mně bylo sladko tak se znova klamat,

a jak bych usednout zas v škamna měl,

a odříkávat zas to amas, amat,

ve školní budovu já zbloudil zase,

na známou vyhlídku se v stráně díval;

stesk zdál se zníti v cvrčků tenkém hlase,

stín školní zahradou se sem tam kýval.

Tu třída naše stará bývala,

hle, písmo nad ní žluté v prachu leží,

po dveřích skvrna slunce splývala

a pruhem světla jako když to sněží;

ba byl to vzdorné republiky kvas,

co nadějí tu kypělo v svém květu –

ach, tolik už jich asi spálil mráz

a kolik se jich dochovalo světu?

Vy drobní přátelé z těch dávných let,

vy dobří hoši, kde ten humor starý,

ty tance hloupé a ten úzký svět

a neznámé a poetické žáry,

ty ideály, řeči nejasné

o abstrakcích, jež mládí nejlíp sluší,

studentská láska, na niž neshasne

snad nikdy upomínka v hloubce duší?

Ah, to vše pochováno, zemřelo,

kdy posledně jsme vyšli z dusné školy,

nám bylo volno tak a veselo,

z nás nikdo nevěděl, jak život bolí!

A když ty dveře navždy zamkl klíč,

skříp’ jistě truchlivě a skřípnul temně,

jak tušil by, že život jako míč

nás rozhází tak do všech koutů země,

a že se nikdy mladost nevrátí,

dny přijdou práce, zápasů a bojů,

že starost o sousto nás zachvátí,

– že budem kolečka dunících strojů,

jež zrezavěny jednou, pod prachem,

vypadnou samy v bouřné písni práce,

by na těch samých místech rozmachem

zas hřměly doufající generace!