Píseň mládí.

Hněv roznítil mi oheň v zraku,

noc celou v leb mne tepal spor,

má duše byla plna mraků

a srdce opanoval vzdor.

Tu slyš – a ňadra má se chvěla –

jak Vesny dech, jež líbá luh,

mně k sluchu píseň přiletěla –

leč ne, jen zvučný její duch.

Duch písně z ráje mého mládí,

v němž samý květ byl, samá zář,

a na čelo mé líbal v kradí;

já v podušky jsem ukryl tvář.

V ráz prchla bolest, jež mne hnětla...

já smířen zřel jsem na obzor,

kde první vlna nebes světla

v jas zulíbala vršky hor.