PÍSEŇ MLHAVÉHO PODZIMU.

Moderní život. Nervy roztřeseny,

a v duši neklid. Horečně čas letí,

byl’s včera mlád a dnes už stáří ťuká –

to včera jak by bylo velmi dávno,

na lásek pár si vzpomeneš jak v snění,

na čísi měkké ruce, milé oči

– jak modré byly a jak byly drahé,

broušený granát v pozdním slunci hoří –

na snů pár, touh a trochu ctižádosti,

na první úspěch – za mnoho však nestál –

na bolestí pár, jež se zdály peklem –

a dnes to všecko, co kdy’s hrálo v duši,

co plesalo i lkalo hlasem z hloubek,

jak nebylo by. Vzpomeneš a mizí

to všecko, jak by’s hleděl z okna vlaku,

na cizí kraj a pustý, nežádoucí.

Vše jednotvárné. A sedadlo tlačí

a lidé protivní jsou. Uhýbáš jim.

Na průvan broukáš, do shavlu se halíš.

A chvíli ještě všemu chtěl by’s věřit,

jak věřil’s v mládí, zkazkám o andělích,

o lesních ženkách, co kdes’ v houští tančí,

a chvět se, kolem hřbitova když přešel’s,

vše smísit v jedno, báji, katechismus,

a rty své vnořit v mixtum compositum

s rozkoší jakous. Marno, život drsný

pohádky, sny i vise rozprášil už,

jak v podzim vítr listí rozežene.

Let mnoho slyšel’s pouze: věda, věda

a mathematik, astronom své jistil

i filosof. A konec konců není

už k čemu přilnout. Nic, nic, představ chaos

a zmatek pojmů. Že tu někde průvan?

A stanice se blíží poslední už,

k ní nechtěls. Musíš. Není jiné cesty.

Nic nevábí tě, nic tě nespokojí.

Co uzříš? Tušil’s – netušil’s to, brachu?

Záhada hlodá. Hádanka vždy trápí,

než rozřešíš ji. Tuto nerozřešíš.

A ještě zpívat chtěl by’s píseň svoji,

však v hlavě prázdno, srdce vychladlo už.

Rým nechce zaznět. Nervy roztřeseny

a v duši neklid. Ochablost a smutek.