PÍSEŇ MOCNÝCH.

Mým smyslům v požitek se život slavně vzňal

jak ověnčený vůz, jenž v neznámo se řítí,

a jak by rythmoval jej kopyt pádný cval,

zpěv mocných slyšel jsem na jeho cestách zníti:

„Své ruce vztáhli jsme, abychom do dlaně

jak v ústa žíznivá pojali proudy světla,

a síly klekaly nám k nohám oddaně,

poušť země pochmurná veselým žitím zkvetla.

V prach skal jsme deptali, v nicotu ornice

šíj rábů skloněných i tvrdé hlavy množství,

a slovy hrdými jak rozkaz polnice

jsme k boji vyzvali i hodující božství.

Zem celou spiali jsme vědění řetězy,

jak ženu nevolnou ji vesmírem jsme vedli

a z jejích tajemství jsme v touze bez mezí

jak z vnady úžasné panenský závoj zvedli.

Všech světů otěže jak vítěz vozataj

v závratném poznání a tušení jsme chytli

a zamířili jsme i tam, kde v noci kraj

mdlé hvězdy nadějí před jitrem nezasvitly.“

Tak mocní zpívali; však v rachot jejich kol,

když těžce po cestách k výšinám uháněli,

ve větru slyšel jsem zlomený zpívat stvol,

jak vírem unášen pozdravil vesmír celý:

„V nic, plné zázraků, já s vámi doletím.

Nad stromů vrcholy, až pojedete horou,

mne slunce oblaží paprsků objetím,

ve smrti oslní mne život novou zorou.“