Píseň moře.

Jsem zrcadlo Boha.

Nesmírný jeho hvězdný plášť

třpytí se v hladi mé,

a Slunce a Měsíc zhlížejí se,

zda jsou dosť krásní ještě

po pouti tolika věků.

Jsem jako beránek tiché

a sloužím jak mezek.

Na zádech nosím náklady lodí

do dálných Hindostanů

i k severní záři.

Nechám se rozrývat šrouby a vesly.

Břehům posílám polibky bílé

a přátelské dárky: škeble a perly.

Jsem záře a dobrota, veselí, útulnosť –

jsem náruč matky.

Blahoslavení pokojní – jsou dítky Boží.

Ale běda, když Borreas – tyran mne vzbouří

a zbičuje bičiky uzlovatými!

Vypudit mne chce z propastí rodných!

Tu vzpínám se jako tisíce zplašených hřebců,

supím drakem, řvu raněnou lvící,

hvězdami hážu, pliju v tvář slunci,

rozbíjím koráby, plavčíky škrtím,

do břehů třískám, pouta svá drtím...

A když se surovec Borreas ztiší,

já si zas krotce jak jehňátko lehnu,

hraju si, sloužím, nosím a živím

jak dobrý člověk –

zrcadlo Boha.