PÍSEŇ MOŘE.

Bouřím, šumím, laskám se a šplíchám,

břehy bičuji i omývám,

od pólu až k pólu hřmím a dýchám

v pozdrav ledům, sosnám, olivám;

s družkou oblohou se temně chmuřím

po obzor až mračen ku cimbuřím,

s ní se blankytově usmívám.

Bílé obláčky i šedé mraky

v širé hladině své zrcadlím,

nočních nebes nespočetné zraky;

sluncem do žhava se rozpálím,

zruměním se v zory usmívání

a sloup stříbra vzroste v mojí pláni

svitem luny tajemným a mdlým.

Miliony tvorů v hloubi rodím,

bezpočet jich ve mně umírá;

chůvou jsem i hrobem lidským lodím,

smrt i život hloub má zavírá;

ostrovy i země vznáším ze dna,

jindy mizí horstva nepřehledná

v propast moji, krůpěj vesmíra.

Vše se mění: země pláň i hory,

kresba pobřeží i tvorů rys,

z lesů kapradin jsou zítra bory,

mořským dnem jest hrdá Atlantis –

jenom já zde bouřím, šumím, šplíchám,

od pólu až k pólu hřmím a dýchám

stejně jako za pravěku kdys.