Píseň myslivce.

Z jitra zorného ven vyjdu

Brokovnici svou nesa,

Jak do pasek trávných přijdu,

Mutné srdce zaplesá.

Tiše, divoce se loudím,

Když zvěř plachou robit mám,

Celý den po rolí bloudím,

S milostí svou něžnou sám.

Blednou sic mé líce venku,

Když hvozd temnost zakrývá;

Zpomena však na milenku –

Srdce znova okřívá.

Sličná jest, jak anjelové

Se v své kráse malují,

Slasti pramen – její rtové;

V její očích Milek tkví.

Ztepilý tak útvor nese,

Jak jej nosí Diana,

Když po nebi plynouc, v lese

Z doupat loudí stáda svá.

Když mi příchozímu domů

Vstříc s hubinkou chodívá,

Večeř vlídně podá, k tomu

Píseň českou zazpívá:

Lovec měšťanům rád přeje

Blaho mánskou zpěvohrou;

Jeho dívka s citem pěje,

Při ní lovci trudy mrou.