Píseň mystická.

Nevšímá si hrobu, který v skále,

v bílé skále vytesaný dávno,

zírá jako shaslé oko slepce,

v které šlehá záře měsíčná.

Přece tolik tajů v sobě skrývá!

A jak luna časem z mraků vyjde

kolem hrobu osvětluje zbraně,

lesklé zbraně reků padlých dávno? –

A ty stíny, které v bílou cestu

kladou staré cedry kostrbaté,

snivé stíny přece tolik mluví,

chvějí se a obracejí kroky

chodce, aby nepomíjel hrobu –

Marně však. On kráčí bílou stezkou

přes ty chvějné stíny kamsi v noc –

Temno kolem, všude temno hlubé,

temno jdoucí kamsi v nekonečno!

U hrobu pak svítí bílé skály! – –

Chodče, chodče, zapadl Jsi v tmu,

proč Jsi stíny jenom neposlechl?

Neposlechl, neboť Tvoje oči

svítí jako perly mystické,

velké perly neskonalé něhy,

která stačí, aby zaplašila

temno s bludné stezky zahradní.

Od Hrobu On kráčí k Životu –

a kam zapadne ta záře snivá

Jeho očí, nevládne již temno,

sladké vládne šero pozlacené.

Dobře měla bílá Magdalena,

že si lehla v stíny vonných keřů,

nebojíc se temna hlubokého,

v kterém žalný její znikal pláč.

Co jen štěstí, blaha nesmírného

vložila v to slovo, které šeptla,

když šel kolem, v tiché slovo: „Rabbi!“ –