PÍSEŇ NA HRANICI.

Zima už není, jaro ještě ne,

mrazivý táhne vítr přes lada,

jsou perspektivy příliš vzdálené

a jakýs převrat duši přepadá.

Odlesky slunce, obílených kmenů...

na hrudi leží nahá tesknota

a na budoucnost snadno zapomenu,

jak modrá je všech věcí cizota.

Cizota dálek, průhledných též klamů,

trpkosti žití bolí poznovu,

reflexí marně hlavu svoji lámu,

proč zbudili se mrtví z pod svých příkrovů.

Nejistá nyvost bezbarevných stvolů,

i bezbarevných travin směsice

mých vzbouzí smutek odpuštěných bolů –

to ze všeho je hořké nejvíce.

Dojetí jakés do propasti hledí,

kde otázky se více nekladou,

kde vyvolení o jistotách vědí,

jež duši mé jsou temnou záhadou.

Pozved’ bych křídla, klid mě ale jímá,

vševládné vůle jsem jen monada,

očima v hloubkách nesmírnýma

věčnosti obraz v šíř mě pobádá.

Zdánlivý klid, jenž lhostejností není,

v taj života mě volá, hrobů hlas,

a dosti času čekat na znamení,

až vítr smrti zlomí zralý klas.

Jsem průhledný jak křišťál horské vody,

zřím na dno přírody i na dno propasti,

má myšlenka má teskné doprovody

a neobsáhlost mořských oblastí.

Jsem na vše připraven a téměř zlhostejnělý:

buď v život vejít vzrušen s písní básníka,

neb napnout plachty, nesmírností smělý,

a tajně odplout v ticha veliká.