PÍSEŇ NA MOŘI

Jsme oba trosečníci!

Ó, zapal hvězdu na palubě

a poplujeme. Vítr burácí a žene

vše ztracené a opožděné

do noci hluboké a bdící.

Pojď blíže, pojď, a na obrubě

ztišené lodi budem hovořit a bdít

a dlouze do tmy zřít.

Do mého srdce dívej se, jak do vln hlubokých

a věř své předtuše, neboj se říci,

že vejdeš osudné do duše hlubin mých:

jsme oba trosečníci.

Snad nalezneme cesty rozkvetlé

a v dálky daleké, důvěrně zalétlé

motýle perleťové a písně! Nalezneme

vše ztracené a nenavrácené –

žár předvídaný v zbledlé líci,

a krásné bouře, které láskou ztišíš.

Ó, jděme spolu, jděme!

Jsme oba trosečníci.

Mou sevři ruku. Srdce slyšíš?

Je obzor měděný, a moře burácí,

a bude černá noc. Víš, co se nevrací?

Víš, co se nevrací?

Než bude černá noc a dýchne Smrt – a velké růže snící

zprůsvitní západem, mou sevři ruku,

poplujem’ nenávratným mořem v hluku

bouří a zmatku v tempu potácivé krásy!

Jsme oba trosečníci...

A spletou naše těla mohutných vln řasy,

budeme před Bohem a světem jedno

zapadlé v bezdno – světlo uhasínající –