PÍSEŇ NA MOŘI.

Když plný měsíc se loudil

skrz husté větve v mech,

jak lesy často jsem bloudil

ve jarních večerech!

Tak tiše mezi stromy,

a neptal jsem se kam?

Což k štěstí chybělo mi?

Jen jedno – Já byl sám!

A blízko u mé hlavy

drozd hvízdal v ořeší,

mně zdálo se, že mi praví:

„Jen píseň potěší!“

V tom cos mou duší se mihlo

jak měsíc větvemi,

než slovo myšlenku stihlo,

zpěv letěl z duše mi.

A cestou jak jsem zpíval,

hned byl jsem veselý,

v mou duši měsíc se díval,

jak přítel k příteli! –

Teď houpají mne vlny;

kam zrak se podívá,

jest obzor paprsků plný

a zem se usmívá.

Na břehu stromy zřím kvésti

a pluju, nevím kam.

Můj bože, co chybí mně k štěstí,

zas jedno jen – jsem sám!

A smutek v moje plesy

a slza padá v líc;

v tom vzpomněl jsem na naše lesy:

což nemám písně víc?

Nuž rychle, vesele, vzhůru!

ať vzdech můj oněmí;

má píseň do azuru

ať letí z duše mi!

Ať letí sladkýma rtoma

výš v prostor modravý

a jásavým hlaholem doma

ať vše mi pozdraví!

Ať skane v ptačí hnízda

za rosnou krůpějí,

a drozd, jenž na sněti hvízdá,

ten sestrou nazve ji.