Píseň na smrt.

Smrti! myslíš, že se tebe bojím? –

Ne můj bloudku! nebojím se já!

Vždyť jsi ženka, a – s pohlavím tvojím,

Dobře vím, jak zacházet se má.

Den jak den ti budů „drahá!“ říkat;

Že jen pro tě hoří srdce mé.

Domácně ti budu sladce tykat,

Však před lidmi máš mít velké jmě.

Nebudu tě nikdy v lásce šálit,

Protože tě mám tak hrozně rád;

Nikdy nechci tvoje služky chválit,

Ale s sokem chci se na krev rvát.

Vždy chci chválit tvoje bílé zoubky,

I též outlost tvého tělíčka;

Řeknu, že jsou ony jako kroupky;

Totoť že jest jako jehlička.

V hezkých šatech chci si chodívati,

Často zpívat tobě lásky pěv;

V myšlénkách tě budu objímati,

Pro tě nýti, kráso našich děv!

Nech mne tedy, smrti! dlouho žíti,

Bych moh’ tebe, zlatá! dlouho ctít!

Mělbych ale ti nevěrným býtí;

Potom – ne dřív! můžeš si mne vzít.