Píseň na starý motiv

I největší slunce kdys zhasne,

i nejprudší dotrne cit:

snad bylo by příliš to krásné,

a proto to nemělo být.

Únavy lehounká clona

zatáhla srdcí dvou strach –

ranní tak našedlá mlha

krade se po lukách.

Dva poutníci, každý svou cestou,

půjdeme hrobu vstříc:

snad bylo by příliš krásné

to barevné měňavé nic.

I největší slunce zhasne

a klesne v ledový byt:

snad bylo by příliš to krásné,

a proto to nesmělo být.