Píseň nad kolébkou.

Nad malým krovem útulné chaty

Plál horký zážeh července.

Před okny síně tiše a líně

paprskem zlata na hrudi vzňatý

snil starý balvan vápence.

Vše zmlklo, jakby ve dřímotě –

jen sadem vířil ptačí zpěv,

jen černohlavé slípky zjev

si pípal zlehka v stinném plotě,

a stranou, v koutě šedých vrat,

kde prádlem čistým jako sníh

se chlubil sporých tyček řad,

se ozval časem dětí smích,

jež utekly se v jeho chlad!

Plápol však slunce za malou chvilku

i jich utlumil hlasy všech!

Tu z kouta sadu v dojemném ladu

z besídky skryté v révě a lilku

se rozlehly jak náhlý vzdech

tichounké dumky prosté zvuky,

v jichž tón se zdál, jak byl by vlit

ves léta vůkol mír a klid,

i blaženého srdce tluky...

Zněl tak, jakby se štěstím třás’,

pln zlatých snů a nadějí,

chvíl umlk’ – pak se ozval zas –

a tišeji a tišeji

se rozplýval, až náhle zhas’...

S odpůldním žárem v letním svém sídle

kdy prázdně vábí hodina –

v altáně novém s bezovým krovem

tak jako vždycky po skrovném jídle

se celá sešla rodina!

Tíž zemdlení a úpal vedra

všem záhy padly na víčka,

a děd i stará babička

juž nachýlili v snění bedra – –

leč máť, ve zraku štěstí svit,

nad pokladem své kolíbky

dél neumějíc utajit

své blaho, – mezi polibky

je vydechla v té písně cit!...