Píseň naděje.

Již mdlý jest jeho krok a drsný jeho hlas,

on k zemi schýlený jak starý v poli klas.

Do země patřil spíš, leč čekal dál a dál

a svoje naděje jak mlád by pěstoval.

A nad hrobem jak list kdy podzimní se chvěl,

své srdce nezapřel a za svou víru mřel.

A tak děl: „Mládí mé zpět nevrací se mi,

a za nedlouho prý tlít budu pod zemí.

A přece psáno jest, a přece věřit mám,

že aspoň v jeden mžik se sklání nebe k nám.

Toť přijde brzy již!“ A čekal dále jen

na jeden jitřní svit, na jeden jarní den.

A doufal víc a víc, až bouřný přišel den,

kdy v boj jej volal též zoufalý lidu sten.

I vyšel z chaty své, zved prapor krvavý,

zřel muky pranýřů, a morny, popravy.

Kde mrtví klesali a kde se rděla krev,

tam z jeho prsou zněl naděje mocný zpěv.

Až znaven posléze na trupů kupě stál,

své zraky k nebi zved, za lid si umřít přál.

Však ten jak jeden muž svá pouta rozrazil,

a každý vítězem neb mučedníkem byl.

A svobody kdy den se na východě rděl,

na jeho mrtvou líc též úsvit zaletěl.

Leč na té tváři smích tak divný, svatý plál,

jakoby smrti vstříc se mrtvý stařec smál.