Píseň národní.

EH, KOLIK že ras kříží se v proudu mé divoké krve

a kolik smíšených rodů smísilo mok její tmavě rudý?!

Hle, emblemy chimerické srazil jsem s cimbuří hradu

a se smíchem povznesených hledím v kraj plný mrtvol,

páchnoucích mrtvol těch, kteří skřížili meče svých pěstí

pro hesla příliš slavná hlučnou fanfarou chytrých.

Sevřen nadšením hlupců a zhnusen drzostí lotrů,

již poštvali bestie v otrocích usurpovaných,

nad hnízdem netopýřím, kde špína všechno třísní,

kde zlořečený dav sval každý ohmatává,

– je shnilé caput regni, je shnilé celé regnum –

bych neproklínal vše, směju se pronikavě

v zápasu bez konce ve vzduchu morovatém...

Oh, pyšné INTERNACIONÁLY dítě stejně pyšné,

Krésus hrdým snem o příští ANARCHIE,

tak přetrhal bych rád vše, čím jsem k hroudě přirost’

a v trysku mohutném blah rozletěl se v dálku,

kde mlhy veleměst a bouře oceánů.