PÍSEŇ NÁRODNÍ. (I.)

Kdys mladá, růžová a lehce okřídlená,

rod vedouc Čechů, přišla sem.

Ta zvěstí pradávných dceř božská, drahocenná

tu uvítala rodnou zem.

K nám jdoucí vedla mláď i starce šedé, vážné,

a v ruce runu posvátnou

a vody pravlasti a řády otců strážné,

prsť dávných knížat památnou.

Jak v libé ústrety jí vesele se smály

ty osiřelé roviny!

Jak háje odmlklé se plesně rozehrály

a hory, skály, planiny!

S ozvěnou tajemnou se ona do nich skryla

a srostla s nimi v duše čásť,

jen tehda zdiveným se bratřím objevila,

když děl kdos „bohové“ a „vlasť“.

Když první zaplál boj, v něj před vojíny spěla

a vrahy bouří drásala,

sněť lípy vila pak kol vítězova čela

a se ženami jásala.

Nad bratry padlými tu lkala žal i slávu

– ó každý pad’ jak bohatýr! –

a provázela je v tu svatou, velkou návu

a uspala je v božský mír.

V svém světa nedbání a zhrdě pravdy cizí

ta děva bohům podobná

jak drahocenný kov tak měla srdce ryzí,

jen prostotou svou ozdobná.

Ó blažen, v jitřní máj mé vlasti milované

kdo její mízu pil a vznět!

Ach dosud zlatý věk ten v prsou pěvce tane

jak zkamenělý v zemi květ.

Ty trosky popelnic, jež oráčova ruka

se chvějíc z půdy vyhrobí,

mlat těžký, kamenný, jenž sluncem, deštěm puká,

ty zdoby, bohů podoby

jsou těla, jimiž kdys duch žití proudil čile,

jsou dávných dějů stuhlý jas,

jsou slohy kamenné té písně, kterou v síle

a slávě zpíval otců hlas.

Zrak minulosti nám se v duši jimi dívá

a pátrá v jejích hlubinách,

kam až nás zanesla strž nových věků křivá,

jak teď jest v českých končinách.

Ty meče prastaré zdaž nad námi se nerdí?

Ty mlaty dále pukají,

a staré prapory jak teskně šumí s žerdí,

to stíny otců vzdychají...