PÍSEŇ NÁRODNÍ. (II.)

Již slovo Kristovo jak žár, jenž kovy sžíhá

a zlato tavě očistí,

po nivách Čechových se bouřnou silou zdvihá

a plaší bohy v závisti.

Však píseň rozkvetla zas v svatém stínu kříže

a našla nový žití klid,

když „pomiluj ny!“ pěl ach první český kníže,

a v prachu klečel zbožný lid.

Tu kypěl ruch a boj, tu naděj, sláva kvetla

a hrobů stále rostl dav.

Přes Alpy, přes Dunaj i Pád ta píseň letla

jak jestřáb kolem českých hlav.

Na poli Moravském se v krvi potopila

a u Kresčaku zdupána

jak orel za Karla zas vzpjala křídla bílá,

a střehla míru titána.

Pak vichrem zvířila a nad Žižkou se třásla

a hřměla jako černý mrak,

jak havran krvavý se na mrtvolách pásla,

až slávy blesk jí spálil zrak.

U Lipan stržena jí křídla, spáru síla

jí přeražená padla v hrob,

však brzy s Jiříkem zas kalich Páně pila

v tom jarém létě slavných dob.

Pak v kukly cizího se odívala světa,

znak pitvornosti na čele,

a v tretech nečeských a škorních školometa

tu křepčila si vesele,

lid spila novotou, mrav otců, řeč a zvyky,

vše v zapomnění vrhla v kout,

a s modou cizáckou tu hostíc námezdníky

lid vlastní spjala kruhy pout.

Tam Bílá Hora ční. Hrom zmaru s ní se snesl,

lid ovál náhle smrti mráz

a – staroměstský rynk! – tam v krve jezu klesl

květ vlasti, na dlažbu se střás’.

Až na srdce mu šla ta prudká, smrtná rána,

on vzúpěl v děsném postrachu,

a píseň národní, ta labuť, šípem sklána,

jak mrtvá klesla do prachu.

Ó písni, kde tvůj tep! ty srdce mého lidu,

jak’s mohlo ještě žíti dál!

Ty zašlapané v prach, a skryté Boha vidu,

jímž cizí žoldák pohrdal!

Ó písni! Krev a pláč a rachot sžatých krovů

to k nebesům se pozvedá,

to z tebe nevyvře, to vždy se ozve znovu,

a v ráji pomstu vyhledá!

Tma byla po Čechách a ve tmě ležela tu

jen pohozená mrtvola.

A to byl český lid. A píseň v hrubém šatu

a umučena dopola

své ruce mozolné tu se sedlákem hnětla,

jak robotnice táhla pluh,

a před ní těžká noc jen beze hvězd a světla,

a na ni zapomněl už Bůh.

Přec vstala s Jungmannem a s Kolárem se vznesla,

ji Čelakovský, Erben pěl.

V své výhni Havlíček v krev vlil jí pravdy hesla

a zostřil spár jí na ocel.

Víc síla tupých hlav tu bouři nezalekla,

jež po vlastech se zdvíhala.

Či ve tmě žalářů ta tvrdá leb kdy změkla?

Ta píseň mříží tryskala!