PÍSEŇ NÁRODNÍ. (III.)

Však nyní umlklá, a zdá se, navždy tichne,

ty nivy jakby oheň sžal!

Jen ve snu jakoby si z hrobu časem vzdychne,

a kolem smutno, pusto dál.

Popěvkům frivolním, těm zvrhlým věku dětem

dál ustupuje, v horský kout,

tam lože kapradím si postýlá a květem,

jak laň chce v skrytu zahynout.

A jest tak smutno tu, jak zemřela by matka,

hlas její na vždy ztichl kol.

Jak hřbitov jest ten kraj, kde mlčí píseň sladká.

a pouze němý vládne bol.

Víc rodná niva má se neopijí písní,

víc mládež jí se netěší.

Jen stařík žebravý s ní u prahu se tísní

a prosí pro ni přístřeší.

Jest unylosť to jen a chvíle odpočnění,

jež nové síly sbírá zas?

Či podvečer to již je národního vření,

v němž naděje svit každý shas’?

Jest klid to letní snad, kdy obilí kol zraje

a rodí chléb se v pokoji,

či peruť smrti to již nad hlavami vlaje,

a ticho mrtvých po boji?

Ó stav ten neplodný jak pěvce znepokojí!

Tu každý věrný vlasti syn

nad tůní záhadnou tak plný dumy stojí

a čeká s hůry na pokyn.

Zda kolíbka to jest, v níž slávy den se zrodí,

to doba hrdin, proroků,

či rakev nadšení, již hroby věků hodí

v řad mrtvých, nectných otroků?

A pěvec v pozdních dnů strach svatý v duši cítí.

On ucho k zemi přichýlí,

tam slabé poslouchá své vlasti žilobití

a zase ticho mohyly.

On chvění počítá, zda srdce dokonává,

zda jeho tep tu dosud živ.

On stokrát umírá a v naději zas vstává,

že s nebes přijde svatý div.

Kde jste, vy velebné, vy české dcery prosté,

vy kněžky chrámů otčiny?

Vy písně národní, vy dávných věků hosté,

sudičky naší rodiny?

Či hlídajíce hrob pradávné minulosti

jste samy také mrtvy již?

Či vstanete jak den, jenž pln je horoucnosti

a silou, bouří táhne blíž?

Ó písni národa! Ty jeho máti svatá,

jež hlídáš jeho vznik a zdar!

Ty stokrát zmučená a v pranýř hanby spjatá,

ty, kterou rdousil synů svár!

Ó písni! K novému zas letu křídla zvedni,

Bůh nechce více mukám tvým.

Na hrobě posledním mé vlasti květe slední,

ty zhyneš pouze s lidem mým!