PÍSEŇ NEJOSAMĚLEJŠÍ.

Svět za mnou ležel. Duši naplněnou jeho tmavým hořem

jsem odcházela. Cesty běžely a křížily se v dál,

ledovce svítily a květy hořely, a na východě bílý měsíc plál.

Plula jsem ponurým a opuštěným mořem;

myšlenky své jak zlatá souhvězdí,

jež visí mezi zemí nevinnou a výšek hlubinou,

jsem propustila do širého chrámu beze zdí,

bez hranic do prostoru, v jehož lůně spočinou

bolestná srdce naše. Sama šla jsem v onen divný den

k přístavu pouští. Břeh byl ránem postříbřen,

a písek sluncem celován se třpytil

temný a mdlý, jak na cestu by zabloudilým svítil.

K jezerům slaným, holým kopcům, v kraj snů střízlivých

a k městům opálovým, smutkem zastřeným, jenž sídlí v nich,

jsem došla toho dne. Tam zahrad, pramenův a studní nebylo,

ni jediného stromu, travičky, ni ptáka, motýle,

jen pára nafty, věčných ohňů stín

a černé město jako výrok nesmířených vin –

a domy, věže, chrámy, oken perleťový třpyt,

a světlo bolelo a liliově bílé slunce pálilo

na nekonečné slehlé mohyle.

A cestou zapomenutí jsem ještě dále šla –

v krajinu minulosti, v blízký hrobů klid,

v epochy zmizelé, století předešlá,

v nedobrovolná zaniknutí starých, slavných míst.

Merw, – jeden z divů světa. Možno číst

v ruinách toho nejstaršího města světa

– vzdech balladický na rtech – osud Všeho.

Oasa květů nespasila žití vyvrcholeného:

v smrt probuzení – vede velikých snů meta.

Odkud jsem přišla k těmto končinám

strašného ticha – po hudbách a výkřicích a slavnostech,

po nářku, agonii? Karavany táhly jako vidiny

po světlých obzorech ku věrným tmám,

já v osamělost unikám – smrt ve svých snech –

a v duši věčnosti cíl nebo vteřiny.

A přece ještě uslyším a uvidím, co nikdo neviděl a neslyšel:

otázky, poselství a možnost rozluštění

velikých záhad s reptáním a vším, co člověk chtěl

a čeho nedosáhl, a jak oblast skutečnosti v slavnou báj se mění.

Svět za mnou ležel. Miliony lidí tady dokonalo,

pohasla sláva, slunce krvavé své písně štkalo,

život se shroutil. Nic než zřícenina

propastná, pokojná a dosněná,

nechtící vzkříšení, událost skončená.

Jen sny a touhy byly heroické, člověk třtina,

a věrná jenom bolest, lidské srdce přeludný jen stín

podivných visí, rozkoše a vin.

Svět za mnou ležel. Západ tiše dohoříval

a v oněch místech smutných, neživých

zazněla náhle tajuplná píseň. Kdo ji zpíval?

Pták, člověk nebo nástroj? Nikoho tu není z nich!

Šumění stromů je tu neznámé a moře vzdálené.

Kdo tedy zpíval onu píseň? Písek v letu vlnivém

neb oblaka, jež táhla k rajské cestě ztracené?

Neb moje vlastni srdce v rytmu blouznivém?

Ach, nejosamělejší píseň vzlétla nad souhvězdí zlatá,

dozněla strašně krásná, vášnivá a svatá...

Jsem sama, sama... Zamyšlení hluboké a teskné

v zraku mé oblohy se nepokořující leskne,

a rány zasazené odpouštím a přijímám

a slyším křidla věčnosti, jak tiše letí k nám.

A dolétají znavena. Je stará Merw již snem

i drahé štěstí mé i bolest budou pouhým paprskem,

jenž neslyšně se zlomí, zmizí v modře křišťálovém moři,

neb v temné půdě, nad níž slunce zázraky své tvoří

a básně Srdci jako žhavý západ mění

snivě a čarovně až do tmy, do tmy, kde již odpovědi není.