Píseň nekonečného večera.

I bylo jí... let osm bylo jí,

já dosud ji vidím tak maličkou, bílou,

jak z ticha se prochází v pokoji –

jsou rány, jichž ani čas nezhojí.

Já dosud ji vidím tak maličkou, bílou,

s tou zástěrkou bílou,

let osm jen tenkráte bylo jí, –

jsou rány, jichž ani čas nezhojí...

V těch punčoškách černých, jediná,

má milenko jediná, jediná,

kam zmizela’s, milenko jediná?

Kdo punčošky černé teď svléká ti?

Kdo dostal víc nežli já, nevrátí!

Kdo líbal – chce na věky líbati!